Page 55 - CZ_ZLUTY-10-15_prohlizec
P. 55
e. V osvěžujícím ranním chládku vyjeli k Vídni, abychom našli autoopravnu.
cesta příjemně ubíhala. Na česko-ra- Cesta trvala další hodinu, a byla zbyteč-
kouskou hranici jsme sice přijeli už leh- ná. Zapamatujte si prosím tuto důležitou
ce přehřátí, ale v dobré náladě. Staže- informaci. V sobotu odpoledne ve Vídni
nými okny dovnitř pofukovalo, a já jsem žádné autoopravny otevřené nejsou.
cítila, jak mi šíjí a hlavou začíná projíž- Otočili jsme auto a opět krokem jsme
dět nebezpečné brnění. Trochu jsem vyrazili zpátky k české hranici. Cesta
okénko zatáhla a v autě se nahroma- trvající obvykle dvě hodiny nám trvala
dilo dusivé horko. Znovu jsem otevřela hodin osm. Osm hodin vedra, žaludeč-
a do nosu mě uhodil podivný zápach. ních potíží (to je eufemismus), které
„Něco tady smrdí,“ řekla jsem. „Jako mi nedovolovaly přijmout ani hlt vody,
spálenina.“ urputné migrény a pocitu, že tohle pros-
„Ty pořád něco máš,“ povzdechl si muž. tě nemůžu přežít.
„A nehraj si pořád s tím oknem.“ Přežila jsem. Zachránila mě naše do-
Trochu jsem se urazila, ale rozum mi spívající dcera, která mi celou cestu vy-
pravil, že dohadovat se s řidičem za měňovala na čele ručníky namočené ve
jízdy je nebezpečné, tudíž jsem mlčela. studené vodě, vlhčila mi rty a povzbu-
Ujeli jsme několik kilometrů směrem zovala mě slovy své generace: „To dáš,
k Vídni a můj muž začal podivně pota- mami, to dáš.“
hovat. Ha, řekla jsem si v duchu vítězně. V prvním kempu za hranicemi mě vynesli
Už to cítí taky. Měla jsem pravdu. Ostat- z toho zatraceného auta, uložili v nejbliž-
ně jako vždycky! Pocit triumfu bohužel ší chatce a šli se vykoupat do rybníka.
netrval příliš dlouho. Můj muž najednou Když jsem v úterý ráno krokem ještě
zajel ke straně, zastavil a začal pobí- vratkým znovu nastupovala do oprave-
hat kolem auta, klekal na všechny čtyři, ného vozu, abychom učinili další pokus
oklepával kola a nahlas nadával. Pro- o dobytí moře, manžel nakoukl do mé
tože se tak obvykle nechová, naopak, plátěné tašky a vítězně pronesl: „Plná
je povahy spíše dobromyslné a smířlivé knih, já to věděl! Potom nemáme být
– ostatně jinak by se mnou tak dlouho přetížení!“
nevydržel – poznala jsem i já, že je zle. V tu chvíli jsem se rozhodla, že příště
Hlavou mi projela ostrá bolest, obraz jedu autobusem.
před očima se mi rozložil do tisíců ma-
lých duhových čtverečků a já pochopila, Alena Mornštajnová vystu-
že takto poeticky se ohlašuje migréna.
Žaludek se mi sevřel a přes hukot moře dovala angličtinu a češtinu
v hlavě – muselo to být v hlavě, když
u Vídně žádné moře není – jsem slyšela na Filozofické fakultě Os-
manželův hlas. „Zadřely se nám brzdo-
vé destičky.“ Ano, bylo to tak, naše au- travské univerzity. V roce
tíčko nás zradilo.
Začala anabáze. Hodinu, během kte- 2013 vyšel v nakladatel-
ré jsem s ručníkem přes hlavu pole-
hávala v autě a snažila se zvládnout ství Host její román Slepá
atak migrény, jsme čekali, než zrádný
vůz vychladne, a potom jsme krokem mapa, který byl nominován na Cenu Česká
kniha 2014. Druhý román, Hotýlek, vyšel letos
ve stejném nakladatelství. Píše i povídky a fe-
jetony, které vycházejí časopisecky. http://
nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/
autori/mornstajnova-alena
cesta příjemně ubíhala. Na česko-ra- Cesta trvala další hodinu, a byla zbyteč-
kouskou hranici jsme sice přijeli už leh- ná. Zapamatujte si prosím tuto důležitou
ce přehřátí, ale v dobré náladě. Staže- informaci. V sobotu odpoledne ve Vídni
nými okny dovnitř pofukovalo, a já jsem žádné autoopravny otevřené nejsou.
cítila, jak mi šíjí a hlavou začíná projíž- Otočili jsme auto a opět krokem jsme
dět nebezpečné brnění. Trochu jsem vyrazili zpátky k české hranici. Cesta
okénko zatáhla a v autě se nahroma- trvající obvykle dvě hodiny nám trvala
dilo dusivé horko. Znovu jsem otevřela hodin osm. Osm hodin vedra, žaludeč-
a do nosu mě uhodil podivný zápach. ních potíží (to je eufemismus), které
„Něco tady smrdí,“ řekla jsem. „Jako mi nedovolovaly přijmout ani hlt vody,
spálenina.“ urputné migrény a pocitu, že tohle pros-
„Ty pořád něco máš,“ povzdechl si muž. tě nemůžu přežít.
„A nehraj si pořád s tím oknem.“ Přežila jsem. Zachránila mě naše do-
Trochu jsem se urazila, ale rozum mi spívající dcera, která mi celou cestu vy-
pravil, že dohadovat se s řidičem za měňovala na čele ručníky namočené ve
jízdy je nebezpečné, tudíž jsem mlčela. studené vodě, vlhčila mi rty a povzbu-
Ujeli jsme několik kilometrů směrem zovala mě slovy své generace: „To dáš,
k Vídni a můj muž začal podivně pota- mami, to dáš.“
hovat. Ha, řekla jsem si v duchu vítězně. V prvním kempu za hranicemi mě vynesli
Už to cítí taky. Měla jsem pravdu. Ostat- z toho zatraceného auta, uložili v nejbliž-
ně jako vždycky! Pocit triumfu bohužel ší chatce a šli se vykoupat do rybníka.
netrval příliš dlouho. Můj muž najednou Když jsem v úterý ráno krokem ještě
zajel ke straně, zastavil a začal pobí- vratkým znovu nastupovala do oprave-
hat kolem auta, klekal na všechny čtyři, ného vozu, abychom učinili další pokus
oklepával kola a nahlas nadával. Pro- o dobytí moře, manžel nakoukl do mé
tože se tak obvykle nechová, naopak, plátěné tašky a vítězně pronesl: „Plná
je povahy spíše dobromyslné a smířlivé knih, já to věděl! Potom nemáme být
– ostatně jinak by se mnou tak dlouho přetížení!“
nevydržel – poznala jsem i já, že je zle. V tu chvíli jsem se rozhodla, že příště
Hlavou mi projela ostrá bolest, obraz jedu autobusem.
před očima se mi rozložil do tisíců ma-
lých duhových čtverečků a já pochopila, Alena Mornštajnová vystu-
že takto poeticky se ohlašuje migréna.
Žaludek se mi sevřel a přes hukot moře dovala angličtinu a češtinu
v hlavě – muselo to být v hlavě, když
u Vídně žádné moře není – jsem slyšela na Filozofické fakultě Os-
manželův hlas. „Zadřely se nám brzdo-
vé destičky.“ Ano, bylo to tak, naše au- travské univerzity. V roce
tíčko nás zradilo.
Začala anabáze. Hodinu, během kte- 2013 vyšel v nakladatel-
ré jsem s ručníkem přes hlavu pole-
hávala v autě a snažila se zvládnout ství Host její román Slepá
atak migrény, jsme čekali, než zrádný
vůz vychladne, a potom jsme krokem mapa, který byl nominován na Cenu Česká
kniha 2014. Druhý román, Hotýlek, vyšel letos
ve stejném nakladatelství. Píše i povídky a fe-
jetony, které vycházejí časopisecky. http://
nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/
autori/mornstajnova-alena
