Page 55 - CZ_Zluty-09-15__prohlizec
P. 55
Z. S.IHMHWRQLVWNDÀQDOLVWNDDQNHW\%ORJHUURNXDDXWRUNDNQLK\.G\æVHGiPDUR]EčKQHDQHE
$QLYSDGHViWLQHQtSR]Gč-HMtEORJPæHWHQDMtWQDDGUHVH]X]NDVRXFNRYDEORJLGQHVF]
Kamarádka vytřeští
oči a kácí se též k zemi při pohledu
na mé krvavé koleno. Začínám chápat, že pohyb
chodidlem vzad znamená stoprocentně pád k zemi.
V létě jsme vyjeli do hor. V prudkém kopci už nemůžu, chci
sestoupit z kola, ale nejde to. Pohyb vzad nefunguje a jiný nemám
zažitý. Proto funím nahoru dál. Cestu lemují šťastlivky, které doma nemají
sadisticky zaměřené muže a spokojeně své kolo osazené normálními šlapkami
vedou. Já se kolem nich plazím v posledním tažení a tiše jim závidím. Obyčejné
šlapky, obyčejné boty i obyčejné muže.
Nahoře můj výkon muž oslavuje, jenže já kroutím očima a spojená navždy s kolem se
kymácím na okraji „vyhlídky“. Vidím propast. V duchu přeříkávám Otče náš a tiše se smi-
řuji s tím, že si vyhlídku prohlédnu zezdola. Zcela vyrovnaná očekávám pád. V posledním
okamžiku se nebe nade mnou smiluje, nebo pud sebezáchovy nabude vrchu, a mně se podaří
nohy z nášlapů vysvobodit.
Když jsem po nějaké době uměla v terénu z monstra zvaného bike vystupovat a kolo přes
kořeny, kameny a pařezy vést, zjistila jsem, že nemám vyhráno. Protože můj muž není žádné
ořezávátko a žádné rozmary počasí ho neodradí od vyjížďky, jezdíme v dešti, na sněhu,
i v bouřce. Ta železa na botách v mokru příšerně kloužou.
Nakonec jsem si na ony kufry zvykla. Nohy vycvakávám zcela automaticky a k potěšení
mého muže se ze mě stala pravá „bajkerka“. Ń
$QLYSDGHViWLQHQtSR]Gč-HMtEORJPæHWHQDMtWQDDGUHVH]X]NDVRXFNRYDEORJLGQHVF]
Kamarádka vytřeští
oči a kácí se též k zemi při pohledu
na mé krvavé koleno. Začínám chápat, že pohyb
chodidlem vzad znamená stoprocentně pád k zemi.
V létě jsme vyjeli do hor. V prudkém kopci už nemůžu, chci
sestoupit z kola, ale nejde to. Pohyb vzad nefunguje a jiný nemám
zažitý. Proto funím nahoru dál. Cestu lemují šťastlivky, které doma nemají
sadisticky zaměřené muže a spokojeně své kolo osazené normálními šlapkami
vedou. Já se kolem nich plazím v posledním tažení a tiše jim závidím. Obyčejné
šlapky, obyčejné boty i obyčejné muže.
Nahoře můj výkon muž oslavuje, jenže já kroutím očima a spojená navždy s kolem se
kymácím na okraji „vyhlídky“. Vidím propast. V duchu přeříkávám Otče náš a tiše se smi-
řuji s tím, že si vyhlídku prohlédnu zezdola. Zcela vyrovnaná očekávám pád. V posledním
okamžiku se nebe nade mnou smiluje, nebo pud sebezáchovy nabude vrchu, a mně se podaří
nohy z nášlapů vysvobodit.
Když jsem po nějaké době uměla v terénu z monstra zvaného bike vystupovat a kolo přes
kořeny, kameny a pařezy vést, zjistila jsem, že nemám vyhráno. Protože můj muž není žádné
ořezávátko a žádné rozmary počasí ho neodradí od vyjížďky, jezdíme v dešti, na sněhu,
i v bouřce. Ta železa na botách v mokru příšerně kloužou.
Nakonec jsem si na ony kufry zvykla. Nohy vycvakávám zcela automaticky a k potěšení
mého muže se ze mě stala pravá „bajkerka“. Ń
