Page 56 - 1.cast_CZ_Zluty-04-15__web.indd
P. 56
eton...
Když naše první koza Máňa po druhé hodi- hrozně vzteklý. Pochopitelně. V moudré pří-
ně pobytu ve svém novém domově už potřetí ručce jsem si přečetla, že u koz existuje něco
přeskočila vrátka a začala honit slepice po jako „tichá říje“, což po našem znamená, že
dvoře, pochopili jsme, proč nám její bývalý „sa sice hóni“, ale bez stálé přítomnosti kozla,
majitel zdůrazňoval, že plot kozího výběhu který to pozná, ale my ne, prostě žádná kůzla-
musí být vysoký nejméně metr osmdesát. ta nebudou. A že se jedná o velmi výjimečný
Na řetězu se záměrně škrtila a neustále meče- jev. Jenže už bylo před Vánocemi, naše kozí
la, protože kozy potřebují kolektiv. Psi, kočky návštěvy se staly častým zdrojem obveselení
a slepice za rovnocenné bytosti nepovažu- v místní hospodě, kde naznali, že naše koza je
je, také jim to dává patřičně najevo – a tak asi lesba, haha, vtipálci. A taktéž se ptali, proč
vzala do party mne. Chodila za mnou jako teda nepřipustíme tu druhou. „Ale ona je ješ-
pes i na procházku do lesa, takže jednoho tě moc mladá,“ namítala jsem. „Ale houby,“
dne způsobila infarktový stav paní poklidně pravili zkušení, „to zvládne.“
meditující na mýtině, která se z vyšších sfér No, uvidíme, řekla jsem si
zřejmě snesla do těch nižších, protože utekla a po čtrnácti dnech se
s voláním: „Čert, čert!“ Máňa je totiž tmavá z mírné Emy stal
koza s dosti velkými rohy a když tak vykouk- ďábel. Na rozdíl od
ne z roští... Dokud jsme nepřivezli její mladší své starší sestry
sestru Emu, okupovala dvůr a nejraději trů- se „hónila“
nila na traktoru, kterému okousala všechny tak, že
plastové výhonky (byly zelené), čímž sice
rozzuřila mého muže, ale od té doby alespoň
ten traktor uklízí do stodoly a nepovaluje
mi ho po dvoře.
Byla to idyla, kozy se pásly v sadu, Máňa tomu
šéfovala, Ema submisivně pomekávala a obě
byly zjevně spokojené. Až přišel podzim,
tedy doba říje a pokud chcete nejen kůzlata,
ale také mléko, musíte najít kozla a počkat, až
se koza začne tzv. „hónit“ (bydlíme totiž na
Slovácku). Máňa pořád nic a Ema byla ještě
příliš mladá. V moudré příručce o kozách
jsem načetla veškeré příznaky období kozí
touhy (prskání) a vyslechla spoustu moud-
rých rad z okolí. Našli jsme nejbližšího kozla
a domluvili Máně případné rande. Až to na ni
přijde. Každý den jsem trávila pozorováním
spokojeně přežvykující kozy, až jsem naznala,
že přece jen mrská více ocasem než obvykle
a odvezla ji ke kozlovi svým terénním au-
tem, do kterého bez váhání naskočila. Kozel
řval nadšením, Máňa dělala drahoty, smrdě-
li jsme všichni, ale vrátili se s nepořízenou.
Kozla jsme navštívili ještě třikrát, až nám jeho
majitel řekl, že ať už raději nejezdíme, dokud
si nebudeme opravdu jistí, protože kozel po
každé naší návštěvě hodinu zoufale řve a je
Když naše první koza Máňa po druhé hodi- hrozně vzteklý. Pochopitelně. V moudré pří-
ně pobytu ve svém novém domově už potřetí ručce jsem si přečetla, že u koz existuje něco
přeskočila vrátka a začala honit slepice po jako „tichá říje“, což po našem znamená, že
dvoře, pochopili jsme, proč nám její bývalý „sa sice hóni“, ale bez stálé přítomnosti kozla,
majitel zdůrazňoval, že plot kozího výběhu který to pozná, ale my ne, prostě žádná kůzla-
musí být vysoký nejméně metr osmdesát. ta nebudou. A že se jedná o velmi výjimečný
Na řetězu se záměrně škrtila a neustále meče- jev. Jenže už bylo před Vánocemi, naše kozí
la, protože kozy potřebují kolektiv. Psi, kočky návštěvy se staly častým zdrojem obveselení
a slepice za rovnocenné bytosti nepovažu- v místní hospodě, kde naznali, že naše koza je
je, také jim to dává patřičně najevo – a tak asi lesba, haha, vtipálci. A taktéž se ptali, proč
vzala do party mne. Chodila za mnou jako teda nepřipustíme tu druhou. „Ale ona je ješ-
pes i na procházku do lesa, takže jednoho tě moc mladá,“ namítala jsem. „Ale houby,“
dne způsobila infarktový stav paní poklidně pravili zkušení, „to zvládne.“
meditující na mýtině, která se z vyšších sfér No, uvidíme, řekla jsem si
zřejmě snesla do těch nižších, protože utekla a po čtrnácti dnech se
s voláním: „Čert, čert!“ Máňa je totiž tmavá z mírné Emy stal
koza s dosti velkými rohy a když tak vykouk- ďábel. Na rozdíl od
ne z roští... Dokud jsme nepřivezli její mladší své starší sestry
sestru Emu, okupovala dvůr a nejraději trů- se „hónila“
nila na traktoru, kterému okousala všechny tak, že
plastové výhonky (byly zelené), čímž sice
rozzuřila mého muže, ale od té doby alespoň
ten traktor uklízí do stodoly a nepovaluje
mi ho po dvoře.
Byla to idyla, kozy se pásly v sadu, Máňa tomu
šéfovala, Ema submisivně pomekávala a obě
byly zjevně spokojené. Až přišel podzim,
tedy doba říje a pokud chcete nejen kůzlata,
ale také mléko, musíte najít kozla a počkat, až
se koza začne tzv. „hónit“ (bydlíme totiž na
Slovácku). Máňa pořád nic a Ema byla ještě
příliš mladá. V moudré příručce o kozách
jsem načetla veškeré příznaky období kozí
touhy (prskání) a vyslechla spoustu moud-
rých rad z okolí. Našli jsme nejbližšího kozla
a domluvili Máně případné rande. Až to na ni
přijde. Každý den jsem trávila pozorováním
spokojeně přežvykující kozy, až jsem naznala,
že přece jen mrská více ocasem než obvykle
a odvezla ji ke kozlovi svým terénním au-
tem, do kterého bez váhání naskočila. Kozel
řval nadšením, Máňa dělala drahoty, smrdě-
li jsme všichni, ale vrátili se s nepořízenou.
Kozla jsme navštívili ještě třikrát, až nám jeho
majitel řekl, že ať už raději nejezdíme, dokud
si nebudeme opravdu jistí, protože kozel po
každé naší návštěvě hodinu zoufale řve a je
